Jošt Lucemburský (Moravský)

markrabě moravský a braniborský, zvolený král římský

Možná se narodil až roku 1354, předešla ho asi starší sestra Kateřina. Byl však prvorozeným synem mezi šesti dětmi moravského markraběte Jana Jindřicha (viz. Jan Jindřich) a jeho manželky Markéty Opavské a narození chlapce se ve vysoce postavených rodinách přikládala větší důležitost. S Joštem (také Jodocus) byly spojovány vladařské ambice, neboť jeho strýc Karel IV. neměl až do roku 1361 mužského dědice. Chlapci se proto dostalo náležité výchovy i vzdělání, které se mu pak velmi hodily. Záliba v umění a knihách ho provázela po celý život.
Jan Jindřich rozdělil ve svém testamentu markraběcí majetek mezi své tři syny: Jošta, Jana Soběslava a Prokopa. Správu země svěřil nejstaršímu Joštovi, který převzal markraběcí stolec roku 1375 po otcově smrti. Svým markraběcím sídlem učinil Špilberk. Vládnout Moravě začal se značným majetkem i rozsáhlými pravomocemi. Skutečnou autoritu si však musel vydobýt až ve vleklých a často ozbrojených ostrých střetech s bratry i bratranci Václavem IV. a Zikmundem. Obratný diplomat a pragmatický politik Jošt však dokázal většinu konfliktů využít ve svůj prospěch. Jana Soběslava (který dosáhl hodnosti patriarchy aquilejského) donutil k ústupkům a dohodám s církví. Posílil tak pozici Moravy vůči Čechám. Bratranci Zikmundovi naopak pomohl, hlavně finančně, v uherském tažení. Za odměnu dostal zástavou část, později celé území Braniborska. Joštova vláda v Braniborsku bývá označována jako významná a moudrá. Potvrdil zemi dosavadní práva a svobody, na druhé straně si ji však hospodářsky zavázal značnými finančními odvody. Ty však z větší části do území zase vracel. To mu pomohlo vybudovat silné postavení Branibor a vytvořit z Berlína (spojením s Cöllnem) centrum země. Osudy Berlína tak byly čtvrt století určovány z Brna. Jošt získal jako moravský a braniborský markrabě i kurfiřtský hlas k volbě římského císaře, což ho zařadilo mezi nejpřednější muže říše. Dvakrát (1383 a 1389) byl říšským generálním vikářem v Itálii, kde měl hájit zájmy Václava IV., zastával i úřad arcikomorníka Svaté říše římské. Slabý a pasivní panovník Václav IV. však o své pozice postupně přicházel, v Německu byl dokonce sesazen z trůnu.
Na rozdíl od předchozí etapy nelze období Joštovy moravské vlády označit za klidné. V zemi řádili lapkové i loupeživí rytíři, jejich výpady pustošily Moravu a sužovaly obyvatelstvo. Díky Joštově obratné diplomacii se podařilo uzavřít dohodu mezi markrabětem, šlechtou a církví, takzvaný „landfrýd“ z roku 1388, podle kterého nikdo nesměl na daném území nikomu vypovídat válku. Formulace se týkala i menších případů a tak měl být zaručen mír a klid v zemi. Přestupky byly přísně trestány. V zahraničním snažení byl Jošt ve stejném roce také úspěšný - díky Václavu IV. získal vévodství lucemburské. Proti nerozhodnému panování Václava IV. se však roku 1394 vytvořila takzvaná panská jednota. V jejím čele stál Jošt. Lstí se podařilo Václava zajmout, Jošt se nechal jmenovat hejtmanem a starostou českého království. Konflikt sice skončil smírem, vyhrocené nepřátelství obou mužů však nikoliv. Ve druhém pokusu o vzpouru roku 1396 zajal naopak Václav Jošta. Po týdenním věznění ho propustil a dal vypovědět z Prahy za údajný (?) podíl na zavraždění svých přívrženců, hlavně Jana Zhořeleckého. Jošt s odbojnou šlechtou však v roce 1401 znovu přitáhl k Praze. Z vyjednávání vytěžil doživotní vládu nad Horní a Dolní Lužicí i peněžní kompenzaci. Za to slíbil Václavovi věrné služby a slib dodržel. Joštův bratr Prokop stranil celou dobu Václavovi. Události měly za následek války mezi stoupenci Jošta a Prokopa, v nichž se Václav přikláněl střídavě k jedné i druhé straně. Situace se uklidnila až po Prokopově smrti roku 1406. Jošt uzavřel s Václavem novou smlouvu, v níž za slib další pomoci získal vládu nad celou Moravou, tedy i bratrovými statky.
Doba plná nepokojů a krvavých střetů přinesla Moravě paradoxně rozšíření vzdělanosti nejen v prostředí církevním, ale i laickém. Upevňovalo se postavení měst, vznikaly funkční správní struktury země. Joštův špilberský markraběcí dvůr čítal 50-100 osob. V samotném Brně důvtipně volenými berněmi pomáhal markrabě zlepšit vzhled města (dláždění), zval k sobě slavného stavitele Petra Parléře z Gmündu. Brno dodnes žije na základech, položených moravskými Lucemburky (urbanistická dispozice města, chrámy Petrov a Jakubský, areály klášterů u sv. Tomáše a v Kr.Poli, přestavba hradů Špilberk a Veveří, Právní kniha písaře Jana). Jošt sám byl náruživým čtenářem, i když prý knihy raději půjčoval než kupoval. Jeho oblíbencem byl historik Josephus Flavius, byl přívržencem Mistra Jana Husa. Jeho nesporné politické schopnosti vedly 1. října 1410 k jeho volbě za římského krále (o 1 hlas zvítězil nad kandidátem protistrany Zikmundem). Krátce před korunovací, 18. ledna 1411, však na Špilberku zemřel. Okolnosti jeho smrti nejsou zcela jasné: mohl podlehnout vleklé nemoci, mohl však být i otráven. Je totiž podezřelé, že značný majetek přešel z bezdětného Jošta na Václava a Zikmunda, zaniklo také nebezpečí, že získá i německý stolec Svaté říše římské, kde měl ve volbě rozhodně největší šance.
Jošt Lucemburský, markrabě moravský a braniborský, byl pohřben 20. 2. 1411 v kostele sv. Tomáše, určeném už Janem Jindřichem jako místo posledního odpočinku moravských Lucemburků. Po jeho smrti se titul markraběte moravského definitivně spojil s titulem českého krále a nikdy už nebyl samostatně udělen.
V lednu 1999 byla (díky souhlasu brněnského biskupství) hrobka otevřena. Joštovy ostatky byly vyzvednuty a podrobeny důkladnému antropologickému i biologickému výzkumu. Expertízy potvrdily jeho totožnost a představily nám Jošta jako osobnost vybavenou i mimořádnými fyzickými dispozicemi. Už samotnou výškou přes 180 cm musel ve své době vzbuzovat respekt. Ve čtvrtek 18. března 1999 byl Jošt pietně znovu uložen na místo svého posledního odpočinku pod dlažbou kostela sv. Tomáše. Jošt byl člověkem evropského formátu i rozhledu. Kdyby jeho závratnou dráhu nepřervala smrt, mohly snad jinak vypadat dějiny Moravy, části Evropy, osud Jana Husa. Do vývoje Moravy se však Lucemburkové zapsali nesmazatelně. Na průčelí Místodržitelského paláce na Moravském náměstí najdeme idealizované sochařské podobizny Jana Soběslava a Jošta Moravského, vytvořené ve 40. letech 18. století Janem Leonardem Weberem. Joštovo jméno nese jedna z hlavních ulic v centru Brna.

 

 

3.2 Kapitola Jaroslava Mezníka z knihy Osobnosti moravských dějin. Matice moravská, Brno 2007, strana 83-95


Kulturní panovník v rozjitřené době Jošt Lucemburský

Jaroslav Mezník

Markrabě Jošt je nepochybně nejvýznamnější panovník, který po pádu Velkomoravské říše sídlil na Moravě. Vládl zde 35let (1375-1411), kromě toho se stal během svého života markrabětem braniborským a nakonec i zvoleným králem Svaté říše římské, v zástavě držel kratší či delší dobu Kladsko, západní část dnešního Slovenska, Lužice a Lucembursko, výrazně zasahoval do dění v celém českém státě, ve střední Evropě a do jisté míry i v dalších částech Evropy.
Historik, který se zabývá touto osobností, má jisté potíže s tím, že se na Moravě nezachovala z 2. poloviny 14. století žádná kronika. To je ostatně důvod, proč neznáme ani přesné datum Joštova narození. Jenom díky tomu, že do účtů města Brna byly zapisovány peněžní dary, které dostávala Joštova matka Markéta Opavská po porození dítěte, můžeme odhadnout, že se Jošt jako nejstarší legitimní syn markraběte Jana Jindřicha (mladšího bratra Karla IV.) narodil v říjnu 1354. Vyrůstal pak pravděpodobně v Brně, o jeho mládí víme velmi málo. V roce 1368 byl s otcem ve Vídni, roku 1370 v Praze, na počátku sedmdesátých let se už začal zúčastňovat politického života. Na konci roku 1371 nebo na počátku roku 1372 se jako sedmnáctiletý oženil. Jeho manželkou se stala Eliška, dcera vévody Vladislava Opolského, který patřil v té době k významným osobnostem střední Evropy. A zase narážíme na potíže související s tím, že se nemůžeme opírat o vyprávěcí prameny: později se jako Joštova manželka uvádí v listinách většinou Anežka, takže s jistotou nemůžeme určit, zda první žena zemřela a Jošt se oženil podruhé, nebo zda jde o chybné údaje v pramenech. Na štěstí nás tento problém tolik trápit nemusí, protože Joštova manželka či manželky významnou úlohu v dějinách nehrály, Jošt neměl žádné děti a manželka (ať už byla jediná nebo to byla spíše ta druhá) zemřela několik let před jeho smrtí.
Markéta Opavská porodila kromě Jošta ještě dva syny, Jana Soběslava a Prokopa. Pro Jana Jindřicha vznikl problém, co má mladším synům odkázat, zvláště když Moravu dělit nemohl – ta byla lénem Koruny české. Nechal postupně sepsat tři testamenty, které si nechal potvrzovat od Karla IV.; na posledním z nich z roku 1371 vystupují jako svědci také příslušníci nejvýznamnějších panských rodů, kteří tak s testamentem projevili souhlas. Podle tohoto testamentu se měl stát vládcem Moravy Jošt, který se pak tituloval "markrabě a pán země moravské", jemu také připadla většina majetků, které patřily jeho otci. Část z nich zdědili oba jeho bratři, kteří mohli také užívat titulu "markrabě".
Jan Jindřich zemřel 12. listopadu 1375 a Jošt se ujal vlády. Počátkem roku 1376 se vydal do Čech a 9. ledna přijal v Karlových Varech za přítomnosti Karla IV. od Václava IV. v léno Markrabství moravské. Téměř okamžitě se dostal do sporů s bratrem Janem Soběslavem, který - vychován pravděpodobně na dvoře Karla IV. - měl větší ambice, než jaké mu dávala ustanovení otcova testamentu. Spory se urovnaly až na počátku roku 1377, Jan Soběslav se pak dal na církevní dráhu a už roku 1380 se stal biskupem litomyšlským.
Brzy po Joštově nástupu na trůn se ukázalo, že zaměření jeho politiky bude poněkud jiné, než tomu bylo u jeho otce. Jan Jindřich byl věrný spojenec svého bratra, podporoval jeho zahraniční politiku a vycházel mu ve všem vstříc. Jošt se prosazoval mnohem důrazněji. Tento rozdíl se projevil již v souvislosti s jednáním o částku 64 000 zlatých, kterou Jan Jindřich roku 1373 půjčil svému bratrovi. Karel IV. tehdy usiloval získat Branibory, potřeboval nutně peníze, Jan Jindřich mu je ochotně poskytl a nenaléhal na vrácení. Jošt sice koncem roku 1376 souhlasil s tím, aby byl termín splacení odsunut na únor 1378, ale s dosti tvrdou podmínkou: pokud tento termín nebude dodržen, obdrží Jošt jako zástavu Kladsko. Počátkem roku 1378 uvedenou sumu Karel a Václav k dispozici neměli, a tak museli Kladsko Joštovi odevzdat. Jošt tak poprvé získal vládu nad územím, které ležela mimo Moravu.
Pozice markraběte Jošta v rámci lucemburského rodu se výrazně změnila, když Karel IV. v listopadu 1378 zemřel. Osobnost tohoto velkého panovníka vzbuzovala respekt, kterou pociťoval nepochybně i Jošt. V následující generaci Lucemburků byl však Jošt nejstarší - Joštovi bylo už 24 let, Václavovi teprve 17, další Joštovi bratranci Zikmund a Jan Zhořelecký byli ještě děti. Kromě toho nebyla královská pokladna v době úmrtí Karla IV. v nejlepším stavu, kdežto Jošt byl poměrně bohatý. Jeho otec totiž nepodnikal žádné nákladné válečné výpravy a také na vydržování svého dvora neutrácel velké sumy, takže mohl během své vlády výrazně rozmnožit markraběcí majetek (u hradů a venkovských majetků přibližně na dvojnásobek) a zůstaly po něm také nějaké peníze v hotovosti.
Tyto Joštovy výhody se však mohly projevit až po roce 1382. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se musel zabývat především vnitromoravskými záležitostmi. Roku 1379 se dostal do tvrdého sporu s olomouckou kapitulou - šlo o placení zemské berně, kterou kapitula odmítala odvádět. Jošt zasáhl velmi tvrdě, kanovníky vyhnal z Olomouce a zabavil jim příjmy z jejich majetků. Byl za to dán do klatby, nebyl jí však zatížen příliš dlouho - k smíru došlo již na počátku roku 1380. Z ne zcela jasných důvodů následovalo nepřátelství s olomouckým biskupem Janem ze Středy, během něhož shořela střecha olomoucké katedrály a byl vypálen biskupský dům. Ani toto nepřátelství však netrvalo dlouho, skončilo asi v létě 1380. Brzy poté - na konci tohoto roku - zemřel biskup Jan ze Středy a Jošt se poprvé pokusil prosadit na biskupský stolec bratra Jana Soběslava. Kapitula jej zvolila, ale rádci Václava IV. nastolení Jana Soběslava zabránili a olomouckým biskupem se stal dosavadní magdeburský arcibiskup Petr zvaný Jelito. Roku 1380 byla Morava postižena morem, ale ani tato pohroma nedokázala odvrátit další rodinný svár, tentokrát mezi Joštem a Prokopem. První válka mezi bratry vypukla někdy během roku 1381, příčinou byl asi spor o majetky, které Jan Jindřich odkázal Janu Soběslavovi a na něž si Prokop dělal nárok. Válka netrvala dlouho, skončila nejpozději na konci léta 1382. Joštovi přinesla jedno varování: na Prokopovu stranu se postavili někteří moravští páni.
Od roku 1383 pak bratři spolupracovali a tato situace přispěla k tomu, že osmdesátá léta lze hodnotit jako období Joštových největších úspěchů. Jošt se především začal mnohem výrazněji prosazovat v záležitostech týkajících se celého českého státu a lucemburského rodu. Roku 1383 půjčil značný obnos na Zikmundovu výpravu do Polska, v souvislosti s celkově neúspěšným jednáním mezi českým králem a avignonským papežem poslal svého diplomata do Avignonu a Václav IV. jej v červenci 1383 jmenoval říšským generálním vikářem v Itálii. V červnu 1384 se Jošt vypravil do Německa a přispěl ke smíru ve válce, kterou vedla proti sobě německá knížata a říšská města. Ještě mnohem důrazněji pak do středoevropských záležitostí zasáhli Jošt i Prokop roku 1385.
Karel IV. usiloval o to, aby se jeho syn Zikmund oženil s Marií, jednou z dcer uherského a polského krále Ludvíka Velikého, a získal tak část dědictví po tomto vládci (Ludvík žádného syna neměl). V Polsku Zikmund neuspěl, představitelé polského státu dali přednost sňatku druhé Ludvíkovy dcery Hedviky s litevským velkoknížetem Jagellou, který přijal při křtu jméno Vladislava stal se polským králem. Z dědictví po Ludvíku Velikém zbyly Uhry, ale ani tam nebyla situace nijak jednoduchá. Zikmund tedy roku 1385 uspořádal válečnou výpravu do této země. Podpořili jej Jošt a Prokop, kteří mu jednak půjčili peníze, jednak se sami do Uher vypravili, a to i s předními moravskými pány. Výprava byla zpočátku úspěšná, lucemburská vojska pronikla hluboko do Uher. Jošt i Prokop požadovali, aby Zikmund splnil svůj slib a za pomoc jim odevzdal do zástavy uherské území na východ od Moravy, na sever od Dunaje a na západ od Váhu. Zikmundovi nezbylo, než tak učinit. Do zástavy předal Joštovi a Prokopovi toto území 22. srpna 1385, následujícího dne jim slíbili věrnost představitelé města Bratislavy.
Jošt tak získal vládu nad dalším územím, tentokrát společně s Prokopem. Situace v Uhrách se však zkomplikovala, do země se vypravil neapolský král Karel Malý, část šlechty se přidala na jeho stranu, Zikmund se musel z Uher stáhnout a Karel Malý byl korunován na uherského krále; zdá se však, že Jošt s Prokopem území dnešního západního Slovenska udrželi. Jenže pak došlo zase k zvratu, Karel Malý byl zavražděn a Lucemburkové se na jaře 1386 znovu vypravili do Uher, tentokrát v čele s Václavem IV. Marie se provdala za Zikmunda a Zikmund se stal uherským králem, dnešní západní Slovensko nadále drželi Jošt a Prokop.
V následujícím roce se Jošt musel zase věnovat vládě na Moravě. Lze předpokládat, že dvojí tažení do Uher mělo i své negativní důsledky. Vyžadovalo velké finanční náklady, Joštovi nezbylo než začít prodávat některé majetky, které zdědil po otci. Kromě toho šlechtici, kteří se tažení zúčastnili, se obtížně vraceli k mírovému životu. V té době asi vznikly zárodky bojových družin, jež se později staly metlou Moravy. Jošt vyhlásil zemský mír Clandfrýd), na jehož základě měli být trestáni ti, co by rušili pořádek v zemi. Zatím ještě nešlo o smlouvu mezi panovníkem a předními moravskými pány, ti landfrýd pouze přijali. Po smrti olomouckého biskupa Petra zvaného Jelito se Jošt znovu pokusil na olomoucký biskupský stolec prosadit s pomocí kapituly Jana Soběslava, papež však nakonec jmenoval biskupem Mikuláše z Riesenburgu, dvořana Václava IV. Jan Soběslav byl odškodněn hodností vyšší - stal se patriarchou aquilejským; zemřel roku 1394.
Naproti tomu rok 1388 přinesl výrazné zvětšení Joštovy moci. Král Václav IV. pravděpodobně Joštovi dlužil peníze, kromě toho asi čeští páni nelibě nesli, že Kladsko bylo zastavena a tím vlastně odtrženo od Čech. Král Václav tedy v únoru 1388 zastavil Joštovi místo Kladska Lucembursko a alsaské fojtství - zástavní sumou bylo stále 64.000 zlatých, které roku 1373 půjčil,Tan Jindřich Karlu IV. Druhý Joštův zisk byl ještě významnější. Zikmund dlužil Joštovi a Prokopovi mnoho peněz, kromě toho uherští páni asi také nebyli spokojeni s tím, že část Uher byla zastavena cizímu vládci. Zikmundovi tedy nakonec nezbylo, než v květnu 1388 zastavit Joštovi a Prokopovi místo části Uher většinu Braniborska, kterou zdědil po otci. Podmínky zástavy byly velmi tvrdé. Zástavní suma byla stanovena na 565.263 zlaté, pokud by tuto sumu Zikmund Joštovi a Prokopovi do pěti let nevyplatil, měly Branibory připadnout Joštovi a Prokopovi, a to i s hodností kurfiřta Římské říše. S touto dohodou museli ovšem vyslovit souhlas Václav IV. a Jan Zhořelecký, ale za dané situace jim nezbývalo nic jiného, než souhlas dát. Již v srpnu 1388 se vydal Jošt do Branibor, objížděl nejvýznamnější města a přijímal sliby poddanosti a poslušnosti.
Jošt tedy nevládl jen na Moravě, ale také v Braniborsku, kromě toho byl ještě zástavním pánem Lucemburska a alsaského fojtství. Ale ani to jeho ctižádosti nestačilo. Zúčastňoval se důležitých jednání, v září 1389 jej Václav IV. znovu jmenoval říšským vikářem v Itálii, v únoru 1390 mu již zmíněný Vladislav Opolský prodal Krnovsko (tedy město Krnov s okolím). A lze soudit, že Jošt měl ještě větší ambice. V létě roku 1388 Václav Iv. těžce onemocněl a pomýšlel na to, že se vzdá říšské koruny. Z některých Václavových listů vyplývá, že Václav pokládal Jošta za jednoho z možných nástupců, a Joštova smlouva s rakouským vévodou Albrechtem III. ukazuje, že Jošt s touto možností skutečně počítal. Nakonec však Václav IV. od záměru odstoupit ustoupil.
Počátek devadesátých let znamená vrchol Joštova mocenského vzestupu. Tento vzestup měl však své stíny. Joštova politika byla sice úspěšná, ale velmi nákladná. Jošt musel nadále prodávat či zastavovat majetky, které zdědil po otci na Moravě, tím se ovšem zmenšovaly i jeho příjmy, zvláště když mu z Braniborska a z Lucemburska příliš mnoho peněz neplynulo. Dostal se posléze do značných finančních potíží.
To zkomplikovalo i jeho vztahy k bratru Prokopovi. Víme, že Branibory zastavil Zikmund Joštovi i Prokopovi, ale v Braniborsku chtěl být Jošt vládcem sám. Prokop byl ochoten se s tím smířit, ovšem za podmínky, že mu Jošt vyplatí poměrně velkou částku 20 000 kop grošů. Se splácením této částky měl Jošt však potíže. Svědčí o nich listina ze 17. března 1389, kterou se Jošt zavázal Prokopovi zaplatit do jara příštího roku 500 kop grošů. I splacení této nepříliš velké částky působilo tedy Joštovi potíže. Mimochodem: zmíněná listina je významná tím, že jde o vůbec první česky psanou panovnickou listinu. Vztahy mezi Joštem a Prokopem se začaly zhoršovat. Současně se zhoršovaly i vztahy mezi Joštem a Václavem IV. Ve střední Evropě se začaly formovat dvě skupiny, které se postupně vyhraňovaly: do jedné patřil Václav IV., Jan Zhořelecký, Prokop a polský král Vladislav II, do druhé Jošt, Zikmund, rakouský vévoda Albrecht III., Vladislav Opolský a míšeňský markrabě Vilém (manžel Joštovy sestry Elišky).
Roku 1393 začala na Moravě druhá válka mezi Joštem a Prokopem. Byla mnohem horší než ta první, a to především z toho důvodu, že na Prokopovu stranu se kromě některých moravských pánů postavila pravděpodobně také některá knížata z Opavska a Slezska. snahu ukončit tuto válku už v únoru 1394 zmařil Prokop. Válka se pak rozšířila z Moravy
i do Čech, když se Jošt podílel na vzpouře českých pánů proti Václavovi IV. Páni i Jošt byli nespokojeni s Václavovou vládou, u Jošta hrálo asi úlohu i to, že se nesplnilo jeho očekávání stát se římským králem. Počátkem května skupina pánů zajala Václava IV. a Jošt byl jmenován správcem ("starostou") Čech. Jenže proti zajetí svého nejstaršího bratra se postavil Jan Zhořelecký, a tak páni, kteří nejprve odvlekli českého krále do jižních Čech a pak do Rakouska, jej museli po vyjednávání nakonec propustit.
Nebudu zde sledovat všechny peripetie událostí, k nimž došlo v letech 1394-1395. Obecně lze říci, že v Čechách se více jednalo než bojovalo, kdežto na Moravě se bojovalo pravděpodobně téměř bez přerušenÍ. O vztazích mezi příbuznými svědčí i to, že v červenci 1395 dal Václav Jošta zatknout, ač za ním přijel na Karlštejn s řádným glejtem; za pár týdnů jej však musel propustit. Do Branibor se za těchto okolností Jošt vůbec nemohl vypravit a na Moravě si peníze i přízeň pánů musel nadále vykupovat darováním či prodejem dalších majetků.
Situace se načas uklidnila počátkem roku 1396. Do Čech se po delší době vypravil Zikmund, který byl dosud plně zaměstnán upevňováním své vlády v Uhrách. V únoru se mu podařilo dosáhnout dohody mezi Václavem a pány. Na Moravě, jak se zdá, začalo usmiřování o něco dříve, ale jednání pokračovala ještě několik měsíců. Mír byl dovršen v listopadu či v prosinci novým landfrýdem (zemským mírem) , jehož vydavateli byli Jošt, Prokop. olomoucký biskup Mikuláš z Riesenburgu a 59 moravských pánů. Tento landfrýd měl ve vnitropolitickém vývoji Moravy dost velký význam: bylo to poprvé, co byl uzavřen jako smlouva (tedy ne jako nařízení panovníka), panovník tedy byl nucen uznat, že bez pánů v zemi vládnout nemůže. Od té doby se až do 16. století staly landfrýdy základem moravského zemského zřízení.
Jošt se však ani po uzavření landfrýdu nevypravil do Braniborska. Souviselo to jednak s tím, že uklidnění situace na Moravě nějaký čas trvalo, jednak s tím, že získal na počátku roku 1397 dost velký vliv na dvoře Václava IV. Jošt tohoto vlivu opět využil ve svůj prospěch. V únoru 1397 zastavil Václav Joštovi obojí Lužice a v dubnu mu pak udělil lénem Marku braniborskou, což ovšem odpovídalo smlouvě mezi Joštem a Zikmundem z roku 1388. Jošt se tak stal markrabětem braniborským a kurfiřtem Římské říše.
Situace se změnila, když se v květnu 1397 vrátil Prokop z výpravy do Uher; tam se vydal počátkem tohoto roku, využil Zikmundovy nepřítomnosti v Uhrách související s jeho katastrofální porážkou od Turků u Nikopole a ovládl část liptovské župy. Brzy po návratu se Prokop stal hlavní osobou na pražském dvoře. Za přítomnosti knížete Hanuše Opavského, Prokopova spojence, byli na Karlštejně zavražděni čtyři významní členové královské rady, asi přívrženci Joštovi, a Jošt musel opustit Prahu. Prokop se stal místodržícím v Čechách, když se Václav IV. po dlouhé době vypravil do Německa a zajel i do Remeše, kde se setkal i s francouzským králem.
Boje na Moravě hned obnoveny nebyly a Jošt se v červenci 1398 konečně vypravil do Branibor. Komplikace mu nastaly v Horní Lužici, kde jej města i většina šlechty - podporováni v tom Prokopem i Zikmundem - nechtěli uznat za svého vládce. V březnu příštího roku však musel rychle spěchat na Moravu, kde se opět válčilo. Prokop a jeho spojenci zaútočili na statky olomouckého biskupa, načež na ně byla uvalena klatba; páni, kteří se postavili na stranu markraběte Prokopa, napadali také markraběcí města, přičemž dobyli Pohořelice, Jemnici a na počátku roku 1400 i Znojmo. Na Joštovu stranu se postavil roku 1400 uherský král Zikmund a zapojil se do bojů na Moravě i v Čechách.
To vše se dálo v době, kdy prestiž lucemburského rodu utrpěla značný šrám: proti Václavovi IV. se postavili porýnští kurfiřti, 20. srpna 1400 jej sesadili z trůnu římského krále a novým králem zvolili následujícího dne Ruprechta Falckého. Ani tato situace však nedokázala stmelit příslušníky lucemburského rodu. Jošt sice nejprve Václava podpořil, ale pak se zase musel stáhnout na Moravu, kde se dále bojovalo. Nový zvrat přinesl rok 1402. Zikmund přemluvil Václava, aby mu svěřil vládu v Čechách a vypravil se do Říma k císařské korunovaci. Václav IV. se nakonec vzepřel Zikmundově snaze ovládnout Čechy, Zikmund jej však v březnu 1402 zajal a nechal odvézt do Vídně, a to i s Prokopem, kterého se v červnu zrádně zmocnil, když jej pod glejtem vylákal z hradu Bezdězu.
Za této situace došlo k zásadnímu zvratu v Joštově politice. Jošt byl ještě v červnu se Zikmundem pod Bezdězem, ale už v září vydal manifest, v němž tvrdě odsoudil Zikmundův postup. Proč došlo k tomuto zvratu? Musíme si uvědomit, že Joštova pozice v Čechách byla dříve silná především tím, že se spojoval s českými pány, kteří se bouřili proti Václavovi. Ti teď ale přešli k Zikmundvi, který ovládl i Prahu a navíc získal pozice i na Moravě, kde držel některé majetky olomouckého biskupa. Vedle Zikmunda začal tedy Jošt hrát druhé housle, což jeho ctižádostivé povaze nevyhovovalo, kdežto jako jeho odpůrce stanul včele protizikmundovské opozice v českých zemích. Na Moravě byl dosud Joštovým nebezpečným soupeřem jeho bratr Prokop, který byl nyní zajat Zikmundem, ale nedalo se počítat s tím, že by ho Zikmund propustil. Kromě toho se podařilo Joštovi výrazně zlepšit svou finanční situaci tím, že zastavil v srpnu 1402 Lucembursko za vysokou sumu Ludvíku Orleánskému. Lucembursko však držel Jošt pouze jako zástavu od českého krále a je otázka, zda by se zcizením země, z níž lucemburský rod pocházel, souhlasil Zikmund, kdežto Václav byl v zajetí a v budoucnu mohl Jošt počítat s jeho vděčností za to, že se postavil na jeho stranu.
Joštovi se podařilo na svou stranu získat většinu českých měst, připojili se k němu také mnozí páni. Navazoval styky s okolními vládci. Zikmund se ovšem snažil nové situaci čelit. V prosinci 1402 vtrhl do Čech a podařilo se mu dobýt Kutnou Horu. Tím však jeho úspěchy skončily. V červenci 1403 opustil Čechy, vrátit se sem měl až roku 1420. Pokusil se také bez jakéhokoli ohlasu zpochybnit Joštovu vládu v Braniborsku. A tak když se Václavovi v listopadu 1403 podařilo uprchnout z Vídně, byla většina českého státu v rukou protizikmundovských sil. Jošt byl v té době v Braniborsku, ale po zprávě o Václavově návratu spěchal do Čech. Bratranci se sešli v Kutné Hoře v prosinci 1403. Václav Jošta za jeho postoj odměnil dosti velkoryse. Schválil zastavení Lucemburska, zastavil znovu Joštovi Dolní Lužici a poručil několika českým městům, aby z královské berně ročně vyplácela Joštovi značnou peněžní částku. Od té doby postupovali Václava Jošt společně a Jošt získal důležité postavení na pražském dvoře.
Zikmund se ovšem nevzdával pokusů české země znovu ovládnout. V červenci 1404 oblehl společně s rakouským vévodou Albrechtem IV. Znojmo, dosud obsazené Prokopovými stoupenci, ale obléhání skončilo neúspěšně. Válka spěla k svému konci. Už v posledním čtvrtletí 1404 bylo sjednáno příměří mezi Václavem i Joštem a rakouským vévodou Vilémem a v únoru 1405 válka mezi Joštem a Vilémem skončila. Konečně 26. dubna téhož roku uzavřel Jošt v Budíně za sebe a za Václava Iv. mír i se Zikmundem.
Jednou z podmínek míru bylo propuštění markraběte Prokopa, kterého Zikmund po nedlouhém pobytu ve Vídni věznil v Bratislavě. Prokop však už do dalšího dění nezasáhl. Z opěrných bodů, které drželi jeho někdejší stoupenci, získal už v prvních měsících roku 1405 Jošt Znojmo a Jemnici. Prokop se asi vrátil s podlomeným zdravím, konec života strávil v kartouzském klášteře v Králově Poli, kde 24.září 1405 zemřel.
Jošt pak už vládl na Moravě sám, ale klid zde nenastal. Když byl někdy během roku 1405 dojednán nový landfrýd, začaly opět fungovat zemské soudy. Avšak Morava byla předcházejícími boji zpustošena, rozpadl se (s výjimkou měst a několika málo hradů) rozsáhlý markraběd majetek, který po sobě zanechal Jan Jindřich, a na Moravě stále působily bojové družiny, které se vytvořily za předcházejících válek. Ty nadále přepadaly vesnice a především měšťany, kteří vezli na vozech cenné zboží. Některé z těchto družin byly zcela samostatné, některé sloužily pánům či velitelům z řad nižší šlechty; nejznámějším z těchto velitelů se stal Jan Sokol z Lamberka. Bojové družiny vyrážely i do Dolního Rakouska, a to přes mír, který byl uzavřen, a přes snahu markraběte Jošta těmto nájezdům zabránit. Kromě toho pronikaly do Čech a zúčastňovaly se i bojů v zahraničí, zvláště válek mezi Polskem a řádem německých rytířů.
Jošt nemohl věnovat veškerou energii situaci na Moravě. Musel mnoho času strávit v Braniborsku, kde vnitřní situace také nebyla utěšená, a často prodléval i v Praze. Mezi ním a Václavem IV. už nedocházelo k rozporům a pražský dvůr i Jošt sledovali nadále stejnou politickou linii. Když se roku 1408 kardinálové obou papežů, tedy římského i avignonského, spojili s cílem ukončit papežské schisma a svolali roku 1408 koncil do italské Pisy, přerušili Václav i Jošt styky s římským papežem Řehořem XII. a slíbili vyslat do Pisy své zástupce. Svou úlohu sehrála i skutečnost, že Ruprecht Falcký zůstal Řehoři XII. věren a pisánský koncil uznal Václava za pravého římského krále. Václavovi i Joštovi zástupci se pak pisánského koncilu skutečně zúčastnili. Koncil zvolil roku 1409 nového papeže Alexandra V., dosavadní papeži se však svých hodností nevzdali, a tak měla církev nyní místo dvou papežů tři.
Už v příštím roce se naskytla Joštovi velká životní šance. V květnu 1410 zemřel římský král Ruprech Falcký a šlo nyní o to, kdo bude zvolen novým králem. Porýnští kurfiřti, kteří roku 1400 postupovali jednotně, se nyní rozdělili - dva z nich uznávali římského papeže Řehoře XII. a dva papeže pisánského (roku 1410 Alexandr V. zemřel, zvolen byl Jan XXIII.); shodovali se jen v tom, že sesazení Václava IV. z roku 1400 je platné. Nastala kuriózní situace: Václav IV. se titulu římského krále nevzdal a jako kandidáti na říšský trůn vystoupili Zikmund a Jošt. Na jedné straně svědčí tato skutečnost o prestiži lucemburského rodu, na druhé straně o jeho nesvornosti. Václav IV. musel uznat, že za dané konstelace nepřipadá v úvahu, aby se za něho postavila většina kurfiřtů, podpořil tedy Jošta. Nakonec došlo k dvojí volbě: Zikmund byl zvolen 20. září 1410 třemi kurfiřskými hlasy (arcibiskupa trevírského a falckraběte rýnského, třetí hlas odevzdal Zikmund zcela neprávem sám jako markrabě braniborský), Jošt 1. října 1410 pěti kurfiřskými hlasy (arcibiskupů mohučského a kolínského, českého krále, vévody saského a markraběte braniborského).
Z právního hlediska se stal Jošt na základě ustanovení Zlaté buly Karla IV. právoplatným římským králem. Jenže značná část Říše jej za panovníka neuznala a Jošt neměl dost sil na to, aby se dokázal prosadit. Do Německa vůbec nezajel, doloženy jsou jen jeho cesty do Prahy; jako zvolený římský král vydal pouze několik listin. Je ostatně možné, že nebyl zcela zdráva ubývalo mu sil. Došlo sice ještě k jednání se Zikmundem, ale jen prostřednictvím poslů, osobně se nesetkali. Nezbyl na to ostatně čas.
Jošt, zvolený římský král, markrabě moravský a braniborský zemřel 18. ledna 1411 v Brně ve věku 56 let. Byl pohřben v kostele sv. Tomáše náležejícím klášteru augustiniánů-eremitů, který založil Jan Jindřich a za jehož druhého zakladatele byl pokládán Jošt.
Jošt byl nepochybně panovník inteligentní a schopný. Sympatické jsou jeho zájmy kulturní. Kupoval a půjčoval si knihy, četl antické autory, vzdělaný současník jej nazval nejučenějším panovníkem. S florentským kancléřem Colucciem Salutatim, jedním z nejvýznamnějších italských humanistů z poslední čtvrtiny 14. století, si dopisoval nejen o politických záležitostech, ale také o nálezu rukopisu s textem známé římské kroniky Ti ta Livia. Když chtěl roku 1410 pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka nechat spálit Viklefovy spisy, nabádal jej Václav IV., aby počkal, dokud do Prahy nepřijede Jošt. I v otázkách teologických a filozofických byl tedy Jošt pokládán za znalce.
Jenže kulturní zájmy a vzdělanost ustupovaly u Jošta před hlavním rysem jeho povahy, a tím byla jeho ctižádost. Jošt usiloval vládnout v co nejvíce zemích a dosáhnout co nejvyšších hodností, a to i za tu cenu, že se finančně vyčerpal a musel prodávat markraběcí majetky. Přijímal vládu či významné funkce i ve vzdálených zemích, kde nakonec nebyl schopen do poměrů výrazněji zasahovat. Dvakrát byl jmenován generálním vikářem Římské říše v Itálii, nikdy se tam však nevypravil. Bylo mu zastaveno Lucembursko, ale tuto zemi také nikdy nenavštívil. Poněkud více se staralo Dolní Lužici, ale i tam pobýval jen výjimečně. Jeho vláda v Braniborsku je německými historiky hodnocena jednoznačně negativně - země byla zmítána vnitřními spory a mezi Joštovými pobyty v této zemi byly dlouhé mezery. Jošt kandidoval na trůn krále Římské říše a byl jím skutečně zvolen, ale stalo se tak za situace, kdy se mohl jen velmi obtížně jako skutečný vládce prosadit.
Joštova vláda na Moravě přinesla této zemi jednak úpadek panovnické moci, jednak dlouhotrvající domácí války. Bylo již zmíněno, že na konci vlády Jana Jindřicha byl markraběcí majetek na Moravě velmi rozsáhlý: Joštovi se podařilo udržet většinu měst, ale z venkovských majetků (hrady, městečka, vesnice) zbylo na konci jeho vlády v panovnických rukou jen velmi málo. Se ztrátou markraběcích hradů se zhroutil i "policejní" dohled nad jejich okolím, který vykonávali dříve jejich purkrabí. Země byla zpustošena a lupičské bojové družiny nadále ohrožovaly pokojný život a rozvoj obchodu i řemesel.
Nebylo by ovšem spravedlivé odpovědnost za tento neblahý vývoj svalovat jen na Jošta. Někdy si neuvědomujeme, že za Karla IV. byly české země dosti výjimečnou oázou klidu uvnitř rozbouřené Evropy. Tento stav se nemohl udržet trvale. Václav IV. nebyl podle mého mínění schopný panovník a Joštovy i Zikmundovy zásahy do poměrů v Čechách nelze proto vždy chápat jen jako činy zlého bratra a bratrance, ale také jako projev jejich snahy uchovat prestiž lucemburského rodu a českého státu. Joštův bratr Prokop byl bezohledný bojovník, který se nebál vyvolávat konflikty; v některých případech je těžké určit, kdo z obou bratrů vzájemné války zavinil. Navíc: mezi pány i příslušníky nižší šlechty byly sice osobnosti, které usilovaly o udržení práva a pořádku v zemi (za všechny lze uvést alespoň pana Lacka z Kravař), ale na druhé straně se mezi nimi setkáváme i s postavami, jejichž hlavními rysy bylo násilnictví a sobectví.
Joštovi nelze upřít, že v některých obdobích své vlády projevoval snahu poměry na Moravě uspořádat. Celkový výsledek jeho vlády však pro Moravu příznivý nebyl. Přesto je toto období z hlediska celkových dějin Moravy dosti významné. Landfrýdem z roku 1396 Jošt přiznal, že právo a pořádek na Moravě už nemůže zajistit jen panovník. Vznikl tak zárodek stavovského zřízení, které se pak na Moravě plně rozvinulo v 15. století.
Nakonec jakési postscriptum. Moje hodnocení Jošta jako vladaře není příliš pozitivní. Přesto se musím přiznat, že mi dělalo dobře, když jsem pročítal listiny určené pro Lucembursko, Branibory, Dolní Lužici nebo dnešní západní Slovensko (konkrétně pro Bratislavu), které byly vládcem těchto zemí vydány na Špilberku, v Brně nebo v jiných moravských městech.

(v rámci těchto stránek byly použity texty a obrazové materiály z knih Štěpán V.:(2002),  Moravský markrabě Jošt, Matice moravská v Brně a Mezník J.: (1999), Lucemburská Morava, Nakladatelství Lidové noviny)

Jošt Moravský ve Wikipedii